Atmosféra na mítinku za Fidela byla strhující

skala josefRozhovor Haló novin s místopředsedou ÚV KSČM Josefem Skálou.
Zpráva, že v Santiagu de Cuba nakonec nechyběl ani představitel KSČM, vyvolala řadu příznivých ohlasů i mezi našimi čtenáři...
Tam jsme prostě chybět nesměli. V naší zemi jsou lidé, kteří si obdiv k Fidelovi nenechají vzít, miliony i dnes. A také my sami máme z dob, kdy jsme byli spojenci, na Kubě stále velice prestižní renomé. Pro zahraničí se poslední rozloučení s Fidelem konalo v Havaně už třetí den po jeho úmrtí. Já ovšem tomu, že to byla i jediná šance, odmítal uvěřit. Odměnou bylo pozvání do Santiaga, kde smuteční týden vrcholil v sobotu. Přišlo ve čtvrtek v podvečer. Stihnout se to dalo jen cestou přes Holandsko a dvě mezipřistání v USA. Podařilo se.
Mítinku v Santiagu se zúčastnili státníci, kteří Kubě neukázali záda ani po přelomu 80. a 90. let a s nimiž byl sám Fidel jedna ruka. Tedy dnešní lídr bolívarské Venezuely Maduro. Daniel Ortega, nikaragujský prezident už v 80. letech a znovu v poslední době. Jeho bolívijský kolega Evo Morales či »Lula« a Dilma Roussefová, někdejší brazilské hlavy státu, i řada dalších levicových politiků. Být u toho právě spolu s nimi byla veliká pocta. Nejenom pro mne, kdo s Fidelem mluvil osobně, ale úplně pro všechny, komu učaroval i u nás.
Atmosféru masového mítinku v Santiagu de Cuba nedokázala zatajit ani Česká televize...
Byla strhující. U pódia se napřed vystřídali předáci odborů a kubánských zemědělců, svazu žen a asociace umělců, federace univerzitních studentů či komunistického svazu mládeže. A každý z nich tu očima těch, koho zastupují, vyjádřil svou náplň hesel, která teď Kubu doslova opanovala. To prvé zní »Ahora mas de ante que Fidel es nuestro comandante!« (Dneska je Fidel náš velitel ještě víc než kdykoli dřív!). To druhé je naopak citátem přímo z něj: »Nuestro deber es vencer!«, tedy »Vítězit je naše povinnost!«, to třetí leckoho možná udiví: »Yo soy Fidel«. Všichni si pamatujeme na »Je suis Charlie«. Nejenom Francouzi se jím přihlašovali k obětem teroristického útoku na satirický týdeník. Tady jde o mnohem víc. Říká-li »Já jsem Fidel« Kubánec, zavazuje se tím ke kuráži, jakou vynikal Fidel i v papírově ztracených situacích.
Hlavně o tom byl pozoruhodný projev Raula Castra, jímž mítink kulminoval. Jako exkurze hned několika křižovatkami, na nichž by kapituloval skoro každý, Fidel však ne. Raul s názorem, že právě o to půjde i teď, není »kůlem v plotě«. Izolovanou menšinou nebyly ani desetitisíce těch, kdo řečníky podpořili stylem, jaký umí jen Latinská Amerika. Mluvil jsem i s řadou lidí, často velice mladých, co do politiky sami ani nijak nevstupují. A také z nich jsem nebyl jednoznačného dojmu, že Kuba na jalové iluze, jakým skočil na špek třeba ukrajinský »Majdan«, nedá. Tady se ví, že vydat zemi revanši těch, kdo emigrovali do Miami, by skončilo pravým opakem toho, co slibují. Že Kubáncům, kteří nikam nedezertovali, by už za pár měsíců nepatřilo už vůbec nic.
A jak se člověku, který zná Kubu už od 70. let, jeví její dnešní tvář?
Vracím se s dobrou zprávou. Rány, které zemi nadělilo vypovězení někdejších spojeneckých vztahů, jsou v lecčem logicky znát dodnes. Kuba však rozhodně na místě nestojí. A dělá nadějné pokroky. Počátkem 90. let, jak to připomněl i sám Raul Castro, byly celé provincie bez proudu někdy i po 20 hodin za den. Ta doba je dávno pryč. V ulicích přibývá vozů nové generace, včetně mimochodem z čínských automobilek. S jedním takovým – na pohled něco jako naše oktávie – jsem ujel téměř 400 kilometrů. Je to velice dynamický i pohodlný vůz. Ještě počátkem století byla velkým privilegiem i standardní telefonní linka. Dneska má »chytrý telefon« nejen celá mládež, ale i spousta vyšších ročníků. V samotném Santiagu byla kompletně restaurována i řada historických budov, včetně proslulé katedrály v centru města. Je to naprosto precizní práce. A navíc rukama kubánských specialistů a stavařů.
Ekonomiku v celospolečenském vlastnictví doplňuje soukromá podnikatelská iniciativa. Zatím je patrná hlavně v podobě turistických penzionů, kavárniček a restaurací. Kdy vstoupí i do výrobní sféry, je jistě jen otázkou času. Jak americké embargo, tak zrada někdejších spojenců způsobily, že země musela financovat hlavně sociální program. Tím méně jí zbylo na rozvojové investice. O to víc nezbývá, než dát šanci i zahraničním investorům. Tím pečlivěji se však dbá na to, aby se země nestala jejich rukojmím. Jde cestou jakéhosi NEPu – nebo lidové Číny od Tengových reforem – ve specificky kubánském tvaru. Taková varianta, nemá-li skončit opakem svého cíle, předpokládá pevnou politickou moc a její široké sociální zázemí. Kubě nechybí jedno ani druhé.
Jistě i proto, že umí správně naložit s otázkami, které jsme ve východní Evropě zvládali jen velice problematicky. Fidel se nenechal natlačit do role Leonida Brežněva. Jen co ho dostihly vážné zdravotní problémy, ustoupil do ústraní. A dříve, než zemřel, stačil dát jasně najevo i to, že si nepřeje, aby se po něm přejmenovávalo jedno jediné náměstí, škola či cokoli jiného. Raul zase oznámil už před časem, že na příštím sjezdu strany znovu kandidovat nebude. V kubánském vedení probíhá přirozená generační obměna. Hrozbě, že by se mezi padesátníky, kteří to na příštím sjezdu vezmou do ruky, rýsoval nějaký Gorbačov, naštěstí nenasvědčuje vůbec nic.
skola2 3106 x
Nahoru